2. 6. 2016

Hurá do důchodu

Jedu z práce. Je mi 75 let. Musím vlakem, protože jsem o řidičák přišel jako zdravotně nezpůsobilý. Poté, co mi ve vlaku štípne lístek průvodčí s naslouchátkem a silnými dioptriemi, vystupuji. Vystupuji velice opatrně. Mám totiž jen jedno oko. To pravé mně vypíchl 70-tiletý oční chirurg při odstraňování šedého zákalu, když se mu třásly ruce, protože měl Parkinsonovu nemoc. Z lokomotivy vytahují strojvedoucího na invalidním vozíku. Procházím nádražní halou, kterou hlídá hrbatý policista, který se pomočil. Opět to nestihl. Vycházím ven a jdu na tramvaj. Řidička žádá cestující, aby jí řekli, kde má zastavit, protože trpí ztrátou paměti. Vystupuji a mám hlad. V restauraci mi číšník oznamuje, že jídlo dostanu, jakmile se podaří dostat kuchaře z komatu. Objednávám si pivo, ale číšník kvůli třesu rukou půlku vylije,než dojde k mému stolu. Chci zaplatit, ale číšník nerozezná stovku od tisícovky a nemůžeme přijít na to, kolik má vlastně vrátit peněz.
Jdu domů.
Děti ve věku 48 a 50 let se mě ptají, jestli bych jim nepomohl najít nějakou práci. Ne, děti moje, na to jste ještě příliš mladí. Ještě pracujeme MY. Večer jdu do Národního divadla na Labutí jezero. Beru si raději Pampers, abych to vydržel. Představení je hned v prvním dějství zrušeno, protože 68-letá baletka, představitelka hlavní role, padá a láme si krček kyčelního kloubu. Vracím se domů. Odložím obě zubní protézy. 
Pustím televizi a sleduji celostátní oslavy narozenin prezidenta Kalouska, který se k naší radosti v plné síle, zdraví a svěžesti dožívá 120 let a nabádá vládu aby zvýšila věkovou hranici odchodu do důchodu.